úvodobsahfórum
www.poznanie.sk
stiahnuťlinkye-mail
Aktuálny čas je Uto, 19. Mar 2024, 10:50

Všetky časy sú v GMT + 1 hodina [ letný čas ]




Vytvoriť novú tému Odpovedať na tému  [ Príspevkov: 7 ] 
Autor Správa
 Predmet príspevku: Hermann Wenng
PoslaťNapísal: Uto, 08. Apr 2014, 19:07 
Offline

Registrovaný: Sob, 05. Apr 2014, 11:38
Príspevky: 11
Hermann Wenng :book:
1. PANE!
Stvoření Tvé – jakou nádherou plane!
Jakou krásu v něm všude oko vidí,
a není zastřeno zlobou tak, jako zrak lidí,
oko z její hloubky se dívá,
čistá láska a pevná víra!
Teď však nenávistí jen srší lidstva zření
a proto je mu navždy uzamčený i pohled do stvoření.
Do stvoření, které živou krásou plane, ó Pane!
2. ZVĚSTOVATELI PRAVDY
Mistře, Ty jediný jsi pravdivý,
Slova Tvá – jako proud ohnivý!
Jedině Ty jsi život sám
a pouze Ty vystavíš chrám,
jehož kopule zlato ryzí
pne se do výšin – až v nekonečnu mizí!
3. ŠTĚSTÍ
Ó Pane, jaké štěstí se ve mne vznítí,
když mne Tvé svaté jméno rozechvívá,
když srdce moje lásku k Tobě cítí,
jež mnou a bytím celým, nitrem mým prochvívá.
Ó Pane, jaké štěstí se ve mne vznítí,
když na dne mojí duše, nejžhavěji
se Tvoje svaté jméno rozzáří, a svítí
jako drahokam vzácný, co nejjasněji!
Ó Pane, jaké štěstí se ve mne vznítí,
Ty jediný jsi život, poklad, pravé jmění,
vždyť nic nemůže jásavěji obestřít mé žití,
než Tvoje svaté jméno, kol kolem ve stvoření!
4. NEŠTĚSTÍ
Zakalen je Tvůj zrak a nevidí, že se Ti neštěstí blíží,
před nímž Tě dobrotivost doposud vždy ochránila –
protože však tím pro tebe se další dobro ztíží,
shlukne se nyní vše, co pro tebe doba dávna uskladnila!
Slunce zapadá, zvedá se temný stín –
očistná bouře šlehá černé země klín,
slabé se skloní, prohnilé klesne a se zničí,
jen silné povstane veliké a hrdě se do výše vztýčí!
Páska pak padá – rozptýleny jsou mlhy!
Pohled je upřen volně do dálav obzoru,
kde utkán je z Boží nádhery – barevné duhy
most, klenoucí se k věčnosti světlé, nahoru.
5. POZEMSKÝ OSUD
Vždy jen ráj ztracený
pozemským je osudem.
Když odcházíš, tu jeví se ti bez ceny
i nejvyššího štěstí slib a – pouhým přeludem.
Kdysi však spatřiti jsi směl,
co v zemi světlé jest skryto –
tam svěřeno, cos věrně střežit měl
a co navěky v tebe je vryto.
6. (KARMA) OSUD
Vše, co v minulost se vnoří,
do vesmíru vepsáno jest přísně!
Nikdy se to již více nerozboří –
jsou-li to radosti písně
anebo snad nářky bolů –
lhostejno, zda vedou vzhůru nebo dolů,
dolů až k nejhlubší hlubině,
neb nahoru, k vrcholné výšine!
Všechno, všechno zpět k nám přijde
v koloběhu hvězdných cest –
marné jest, kdo proti tomu jest!
Vše, co z Tvojí vůle vyjde,
ať již nenávisti nebo lásky květ,
vždy se vrátí znovu k Tobě zpět –
i když krví nebo ohněm, dosud
domníváš se vyhladit svůj osud!
7. BOJOVNÍK
Sebeláska? Vlastní přání?
Zda tě nenutí k zoufání
malý pozemský osud svůj?
Chceš-li velikým se státi,
tedy pro sebe nebojuj –
jen vždy a jedině o velikost pečuj!
Ó člověče! Pouze o nejvyšší starej se –
a peruť nadšení tě převysoko povznese!
Necouvneš-li nikdy, před zlem, ve svém chtění,
potom ve věčném dopěješ k vykoupení!
8. POSLEDNÍ PUTOVÁNÍ
Naposled ještě před svým odchodem,
rád bych se pokochal pohledem
v nádheru věčné přírody! –
Kéž by přede mnou zaskvěla se
na horách, v údolí i v lese,
za jitřních červánků lesku
i hasnoucí září záblesku
večerní pohody!
Dny ostatní všechny, rozplynou se v nic!
Jen příroda velkolepá, jako maják praodvěký
osvětlí výhled můj do dálav bez hranic,
kde zanikne, co malicherné, provždy a na věky!
9. MODLITBA
Pokoru nechť pouze v srdci nosím –
PANE, o to Tebe vroucně prosím –
abych nepropadl touze po vládě a moci,
proti ješitnosti, závisti a pýše přispěj ku pomoci!
Prosba moje upíná se k TOBĚ,
budiž TVOJE milost se mnou v každé době!
10. BDI
V jediném okamžiku,
v němž tě opustí bdělost, můžeš se zřítit v bezedných hlubinách;
v jediném okamžiku,
v němž tě opustí bdělost, rozpoutají se tobě dřímající bouře;
v jediném okamžiku,
v němž tě opustí bdělost, pozbudeš co celých tisíciletí plodem –
v takovém okamžiku
zaschne žen tisíce lánů, zkropených tvým potem;
v tomto okamžiku jediném.

11. MLHY
Všichni bloudí; - kolem nich se zvedá hustá mlha,
nikdo nezří stezku, ani málo kroků před sebou,
křečovitě chytá a drží se druh druha
vzdychaje: „Ty silnější jsi, já půjdu za Tebou!“
Do četných davů zazní hlas: „Pojď se mnou, kdo se bojí!
Já Světlo jsem, já vidím cíl i cestu!“
Vskutku je vede dál, až všichni rozechvěni stojí
u propasti příkré, bez nejmenší opory neb mostu.
Hlubina šumně víří vodních spoust záplavou –
kol dokola však všude pouze stěna šedá.
Oni přec chvějně doufají – v oku smrt číhavou –
že lidský mozek nalezne záchranu, kterou hledá!
Nikdo však nehledí tam, kde záchrana jediná volá,
nikdo z nich plamen požáru Pravdy nesočí,
ani vedoucí pochodeň, která jím vstříc plápolá –
a proto do své světlé vlasti nikdy nevkročí!
12. BLESK
Paprskem blesku byl jsem zasažen!
Tu s výkřikem jsem při svém pádu
nad svými údy pozbyl vládu
já ležet zůstal poražen.
Jaký však zázrak, jaký div!
Spáleno vše – a při mém probuzení,
není již ničeho k nalezení
z toho, co poutalo mne dřív!
13. PŘÁTELSTVÍ
Zda může kdo na zemi většího štěstí míti,
než, je-li mu dopřáno u milých přátel dlíti?
S nimi milovati, s nimi i trpěti –
s nimi též růsti a k výšinám dospěti?
Ano, to jsou ty nejkrásnější chvíle,
kdy se duch k duchu přidruží tak mile,
když v proudu sil vzájemné výměně,
v radostnou budoucnost doufají společně!
14. ZMĚKČILOST
Veškeré zlo a neštěstí
vzešlo jen ze změkčilosti. –
Tak lidstvo kdysi ztratilo
stezku Pravdy - a zbloudilo!
Změkčilost se tehdy stala
modlou, která sobě lhala,
jež později zrodila i lest
a nakonec pozvedla vraždící pěst!
15. SAMOTA
Vyhni se chvatu a hlomoznému ruchu,
raději klid samoty popřej svému duchu –
nedej se ani pokřikem davů zmásti,
teprve tak se staneš vesmíru pravou částí,
vyhledej samotu, která léčí a hojí,
ona tě svým tichem s věčností spojí!
Celé tvé já, proudům síly nejvyšší
samota otevře – a zcela tě utiší,
když odevzdáš se plně nejvyšší jen metě,
utváří se radostně tvůj život v tomto světe!

16. OBNOVA
Všechno lidské myšlení, všechno lidské mluvení,
všechna lidská přání, všechno lidské štvaní
pro mne duté je a nezřetelné.
Všechno lidské spěchání, všechno lidské jednání,
všechno lidské doufání, všechno lidské zoufání –
prázdné pro mne je a nesrozumitelné.
Cizími jsou pro mne spolubližních dráhy –
všechny moje úvahy a všechny moje snahy –
nejsou s nimi více společné.
Nemám mezi nimi nikde stáni,
o jejích představách nemám ani zdání
a jejich činy všechny jeví se mi zbytečné!
Nenacházím mezi nimi místa,
kde by se duše má cítila jistá;
zůstávám povždy tak opuštěn a sám!
Pouze ještě a jedině ve svých snech,
jež mně stále obletují i ve všedních dnech,
já pohled Jeho Oka znám.
17. ČLOVĚK
Mohutným svým pomníkem do výšky vystoupil –
matně se leskne témě jeho železné hlavy –
až do mraků sahá! – On široširý vesmír oloupil
pro tento odznak svoji slávy!
Kol těžkých údů jeho „já“ přehodila
jeho ruka pyšně Božství modrý plášť
a k zlé obětní hostině mu předhodila
ubohé jeho bratry – jichž okovy řinčí jeho zášť!
Plameny se plazí, kouř se valí hustý
z hranic ohňů, které jeho ruka podpálila,
by až k hvězdám dalekým se staly ústy,
jež by jeho slávu, moc a velikost jim oznámila!
Náhle se otřese země! Vše hřmotně se do prachu řítí,
co domněle pro celé věky zbudoval a pěstoval –
zářící kříž však svým zlatem do noci svítí,
aby tvorům smrtelným – bytí Pravěčného zvěstoval!
18. UMĚLEC
Toužebně zvedáš k věčné Moudrosti svou tvář,
by se Ti snesla do srdce její síly zář –
již bude stará rána žití zacelena;
budeš pozvednut vzhůru, skloníš-li se sám na kolena –
a snaha tvá bude čistým uměním odměněna,
až příroda zjasnělá, z bolů dob dávných vyjde proměněna –
ozvěny melodie kdysi prožité ti znovu daruje
a povznese tě tam, kde sama věčná Pravda kraluje!
19. MILOST
Jak úžasného blaha lahodný nektar
duch ze Slova Pánova pije.
Bůh udělil nám svého Slova dar
a seslal nám Syna On žije!
Ze svého trůnu světelného
On spatřil naše utrpění,
zřel smrt, věčné zavržení
a proto seslal Syna svého!
Kterak přec slabá řeč lidí je,
by vyjádřila bytí – pouze
však vědění stačí: On žije
a pomůže nám z nouze,
tak smrt hrozící odvrátí spolu –
leč koho to v aconech věků vzruší,
kdo z toho velikost milosti tuší;
On seslal Syna dolů.
Tedy to smrt věčná přece není,
ba ani konce pozemského dění;
vždyť On odvrátí opět bídu
od kajícího se lidu
kdož pravou lítost prokáží,
ty znovu láskou oblaží,
ducha jich zachrání svojí milostí
pro život ve Světlé oblasti!
20. TŘI PŘÁNÍ
Měj pouze tři přání ve svém žití:
za prvé: k Bohu a Pánu se přiblížiti,
za druhé: tou milostí oblažen býti,
za třetí: nikdy již více přání nemíti!
21. BOŽSKÉ
Ve slunci jasu musí před Ním vše zjevné býti!
Kdo se chce před Jeho zářícím pohledem skrýti?
Vždyť noc již více nehalí tvých smyslů svět –
a co jsi v dobré vůli Jemu věnoval, vrátí se k tobě zpět!
22. VEDENÍ
Tíhou osamění nemá nikdy
tvoje mysl procházeti,
vždyť tvé vedení chce tebe
stále s láskou provázeti.
To, co nyní žiješ a co je tvým utrpěním,
ono muselo kdys rovněž vésti.
Proto teď s porozuměním
chce tě pouze k Nejvyššímu vésti!
Kdekoliv pak tápeš v temnotě,
tam ono cíl i cestu zná,
k Věčnému až přivésti tě
je touha jeho jediná!
23. ŽAL
Opět jednou
nedbal jsem Tvojí milosti,
opět jednou
sešel jsem snadno na scestí!
Opět jednou´
pohrdal jsem Slovem Tvým,
opět jednou
honil jsem se za bezcenným!
Nyní musím muka odpykání trpět... –
jednou opět.

24. POZNÁNÍ
Žal nebyl nikdy marností.
Když pravé poznání z něj vzkvetlo,
jež cele tvojí bytostí
Prolne a prožhaví jako Božské Světlo!

Nechť si cokoliv proti Tobě brojí –
provždy jen falešné přijde nazmar,
v nejtvrdším boji vítězně obstojí
Božské Pravdy dar!

Jestliže však na starém pevně lpíš,
propadneš s ním až na dno hrobu –
jako plavce kámen, potáhne tě níž
a níž – v temnoty hrůznou porobu!

25. SEBEPOZNÁNÍ
Jak sebevědome se chůze lidí vlní
a jak skvěle vlastní „já“ hruď jejich plní!

Jak bezohledně drtí zemi lidí noha,
jakoby byl člověk její tvůrce –
a jakoby z něho a ne z Boha,
bylo stvořeno i zářné slunce!

Lidé nezří sebe přírody zrcadlení
a proto v nich ani stopy po věčnosti není!

26. SEN
...tu spatřil jsem k svému překvapení,
že je naše obuv celá zlatá –
a není to ani k vyslovení,
jak lehounce se nám v ní chvátá!

Jak spěšně v ní unikáme světu –
náš krok se podobá ptáka letu
a všechna pozemská špína mizí ...
je pro nás prostě cizí!

27. MOJE ZLATO
Moje zlato!
Ono nebude mi nikdy vzato!
Ať sebe víc kol mne svět pádí, řve a buší,-
ve mně je klid a mír je v moji duši!
Jedině k Bohu spěje srdce moje,
k Němu, jenž z lásky svého zdroje
touhu po věčné vlasti ukonejší...
... ticho je v mojí duši!

28. KDYŽ TĚ BŮH BIJE... !
Když tě Bůh bije, tu naslouchej v sobě,
bys poznal, co ti chce říci Jeho rána!
Když tě Bůh bije, On chce ti vrátit nebe –
tedy se ztiš, bys porozuměl řeči svého Pána!

Naslouchej hlasu nitra a utiš se zcela,
by z úderů BOHA duše Tvá, užitek měla!

29. POKORA
Silná jest pokora!
Vzpřímena, s úsměvem, záplavou vln kráčí,
překážkou jí není ani hora
a bouře pro ni pouze vánek značí!

Silná jest pokora –
moc panovačnou k ústupu přinutí,
sama se otevře železná závora
na její něžné dechnutí!

Silná jest pokora –
otřásá zemí a na kolena sklání tvora!
Pánův pohled zářící
je pro ni vznik, světlem hýřící!

Síla tvořivá ji celé plní –
neb ruka OTCOVA ráda se k ní kloní
a sype nad ni hvězdy zlaté shora –
- silná jest pokora!

30. DARUJ MI SRDCE SVÉ...
„Daruj mi srdce své, synu můj
a nalezni v cestách mých zalíbení!“
Věru, že krásnějších slov nad tato není,
jež kdy pronikla ve sluch můj!
Jsou jako země daleká, tonoucí ve slunce jasu,
nad níž modravý závoj nebeské klenby visí
a všechna moje starost, která mne tísnila kdysi,
proměnila se v krásu!
„Daruj mi srdce své, můj synu!“
Láska k Bohu je nám první i poslední,
s ní najdeme v Jeho cestách zalíbení.
Půjdem po nich a mír obdržíme za odměnu!
Bůh a Pán mne ve svou milost věrně zahalí –
neb miluji HO ze své duše celé síly
a má noha se z jeho cest nikdy neodchýlí –
Jeho zákon ve mně veškerou bídu vzdálí!


Hore
 Profil  
 
 Predmet príspevku: Re: Hermann Wenng
PoslaťNapísal: Uto, 08. Apr 2014, 19:10 
Offline

Registrovaný: Sob, 05. Apr 2014, 11:38
Príspevky: 11
Básně 2.

31. TEBE HLEDÁM...
Hledám Tě, Pane u horského plesa,
pod klenbou chrámu vysokého, hledám Tě v přítmí lesa –
v šumící řece, na břehu moře, ve skalách na úbočí,
hledám Tě všude,
kamkoliv noha moje vkročí!
Vidím Tvé stopy v trávě zarosené,
šlépěje Tvé stopy vtisknuté v balvany a vryté do kamene –
v soumraku večera, za úsvitu doby ranní,
sleduji Tvoji stopu
bez ustání!
Tebe však nikde nezřím, Ty nejsi ke spatření –
leč cesta je osvětlena jako v čarovném snění,
jako když jasná záře prostorem plyne...
Z kroku Tvého, Pane,
Světla dar se line!

32. CHVILKA
Jaká to hodina, jaká to chvíle zvláštní,
kdy smutek ani lkaní nepomůže!
Ani útěcha, která z úst lidských zazní –
naprosto ničeho při tom nezmůže.
Svou radou pomoci může jen jediný –
před Jeho vznešený obličej vděčně
přines a polož lásky svojí činy,
které ve Světle setrvají věčně!
33. VEČER
Světla a stíny si měkce hrají
nad loukami, stráněmi a háji!
Paprsky žhavé lemují okraje oblaků –
střídavě se kupí měnivé útvary za mraků –
Skal obrysy hebké ztrácejí se zraku
ve vzdušné, vonné modři za soumraku!
Obrazy se v průsvitné závoje halí! –
Duše, kam se chceš vznésti do dálí?
K chvějnému vzletu svých perutí hotova?
Snad vábí Tě předtucha pravého domova?
34. ÚTEK
Kola se rychle otáčejí, kola se spěšně točí,
za nimi víří se prach bílé silnice –
a dřív, nežli se naděješ, zmizí ti opět z očí,
nežli se kvapně ohlédneš, již není jich tu více!
Kam asi chvátají tak bez prodlení?
Proč tolik plýtvají darem svých sil?
Ach, mezi řidiči snad jediného není,
jenž by znal života vznešený cíl!
Kolo se kolem své osy otáčí –
lidé se vlastním chtěním štvou,
jeden druhého žene, honí a tlačí
a všichni prchají jen sami před sebou!
35. BRÁNA
Záplavy Světla oslnivý jas
z posvátných síní se line,
neb široce se brána otevřela zas –
a temný závoj klesá – k zemi se vine!
Vznešená slova z mocného zřídla,
nejvyššího života, nejčistší znění
nesou do vesmíru andělů křídla –
do světů, jichž vzdálenost není k pochopení!
36. DÁLKA
Kouzelná chvíle večera,
kdy v modrém přísvitu za šera
větvemi prosvitá květů nádhera.
Do dáli vedou cesty v nekonečna říše –
touha má, mlč – a skloň svou hlavu tiše.
37. CESTA
Myšlenky své – poselství světla – vysílej ven do dáli,
ony se navrátí zpět, obohaceny dobra silou –
a jiskry čistého chtění; se ani stínem nezakalí
a (neb) vzplanou vysoko, až v nebes výheň bílou.
Radostně vyšlehnou plameny čistých obětí
srdce, ke trůnu velikého Tvůrce nahoru
a připraví Tě k důstojnému přijetí
nejvyšší odměny – tak poznáš pravou pokoru!
38. VIDĚNÍ
Jak neobvykle zvláštní, jasné vidiny
prozařují tmavé a daleké hlubiny –
kterak se paprsky zlatě třpytí –
co to jen může býti?
Koruny, odznaky slávy a moci
jiskří tak nádherně do temna noci,
kol žhavě planou růže –
co to jen býti může?
Kalichy lilií, sněžného kvítí,
jako čelenky lesknou se a svítí,
stříbrným svitem hrají
a růžemi se proplétají!
A nade vším se vznáší,
co symbol nejvzácnější,
který překoná hmoty tíž –
z Pravdy zářící Kříž!
Co jenom asi značí
plaménky, jež hravě tančí –
co znamená zázračné Světlo toto?
Nic méně než: Božské oběti motto!
Vždyť takto kdysi také nám,
jež sloužili jsme noci tmám,
zjevilo Světlo nejvyšší metu,
a dalo lidem Krále všech světů!
39. SETKÁNÍ
Pouze krátkou trať jsme spolu putovali,
pak rozešli jsme se pro věky;
čím jsme si však byli a co jsme si dali,
to v mém nitru setrvá již na věky!
Část tebe stala se části mojí –
přání tvé – mým bolem, štěstím bylo!
Zůstaneme provždy svoji, nic nás více nerozdvojí,
neboť věčně touží nazpět, co mne opustilo!
40. VÍRA
Jedině víra jest životem –
bez ní propadneš zániku!
Jen víra je k vítězství pochodem
a nového bytí ke vzniku!
Drž se jí pevně a věren jí buď,
nenech si duši zakalit!
Bez ní ti nenávist naplní hruď,
s ní poznáš pravé lásky cit. –
Víra tě radostí Světlem zalije,
bez ní však žal tebe usmrtí –
a propast, která u tvých nohou zeje,
v bezedný jícen tě pohltí!
41. PROSBA
Ó Pane, nyní se ke spánku uložím –
prosím Tě, nechť zřít mne ve snu Tvou nádheru!
Dovol mi Pravěčný, ať uslyšeti smím
šumně Tvé stvoření jásati ve sboru!
Kol nás až hlasitě den opět zavíří,
v němž duch s hmotou vede tak tvrdý boj,
tu smysly naše ve tmu se ponoří
a zastřen pro nás je věčného Světla zdroj!
Když však se k zemi níž noc tichá zase snáší
a hvězdy nesčetné se na obloze zatřpytí,
pak duše k Tobě Pane, prosebně se vznáší
blíž ke Světlu, jež silou poznovu ji nasytí!
Ó Pane, nechť mne zříti Tvoji nádheru –
a kráčet Tvého duchovního Světla stopami,
naslouchat hudbě znějící ze sféry ve sféru,
jež celým vesmírem se šíří Tvými cestami!
Dej duši mojí rozprostříti křídla
a prostoupit ji Světla žárem docela!
Až ztichne krev, kypící z šumného vřídla
a spánek hluboký je odpočinkem pro těla!
Ó Pane, dopřej mi spatřit Tvou nádheru,
a v záři nebeského Světla putovati –
abych pozemskou tíhu času a prostoru,
její spory a bídu dovedl překonati!
42. PÁNOVI!
Ó Pane, kdybychom nebyli ach,
před Tebou menšími než pouhý prach!
Kdybychom alespoň málo svým mohli zváti,
abychom aspoň něco mohli Tobě dáti!
Dar Tvého dobra jsme však z vlastní viny
nevyužili, ale rozbili ve střepiny.
Nyní, chvějíce se před Tebou stojíme
a kam uschovati střepiny, nevíme!
Dílem vlastním jsme se pyšnit chtěli,
leč nevíme, jak bychom ta střípka sestaviti měli!
Kdysi bohatě jsme vyšli Tebou obdařeni,
teď stojíme přede dveřmi, zchudlí, váhaví a zahanbeni!
43. KVĚTINY
Chceš snad čekati
až laskavě dovolí Ti
pozemšťan jiný,
v záhradě květiny
pěstovati?
Ovšem, Ty žel musíš vyčkávat,
bys o květiny směla pečovat!
Neboť nemáš vlastní zahradu
a běh Tvého pozemského osudu
nedopřál Ti tuto výsadu!
Přece však, mé dítě milé,
nemusíš vyčkati chvíle
až v záhradě tohoto světa,
za slunného jara a léta
pokvetou pro Tebe květiny bílé.
Vždyť v záhradě Tvé duše,
sémě zaseté
v tisíce poupat a květů rozkvete.
Jsou to květy, jež se rozvíjejí
ve Světle Pravdy, vždy nádherněji,
květiny, jež do výšin se pnou
a Tebe sebou vzhůru pozvednou!
44. VĚŘÍCÍ
Hledají spásu jen pro své pozemské bolesti –
pro nový příkaz Pánův jsou však všichni hluší;
svých malých srdcí malicherné starostí –
mají za duší svých, nouzi nejhlubší!
Před majestátem Božím k zemi neklesají,
k oltáři ženou je vlastní pozemská přání!
Tam, kde nikdy neseli, úrody hledají,
na kolena padnou, jich hlava však se nesklání!
Mohou tak vždy jen sami sebe nalézti;
zrakem svým obsáhnou pouze vlastní já malé –
byť hromové údery světů, neobvyklé jsou zvěti.
Oni se vracejí nazpět, jedině k sobě neustále!
45. LÁSKA!
Ó člověče, k čemu tvá láska pne se,
to osud tobě věští, -
to žalem tvým a utrpením zve se
neb také: tvoje štěstí.
Buď povznese tě do veliké výše
nebo tě dolů stlačí,
do temných hlubin temna říše,
k zemi, jež hrob tvůj značí!
Je-li však ušlechtilé, prv tě slastí,
tu vysoko do blažených oblastí
povznese tě to vzhůru,
do modrých dálek, do azuru.
Když čistotou se bude srdce tvoje chvět,
pak rozkvete jako nádherný květ,
jak skvostná květina, která se
koupe v nebeské rose!
Jestliže však chceš pouze zemi znáti
a dáš se pozemským štěstím zmásti,
tu se tvůj duch již nikdy nenavrátí
do svoji pravé vlasti. –
Ve svojí věčnou domovinu,
kde sídlí pouze krása,
jež blízko u Božího trůnu,
svou nesmrtelnost hlásá!
46. PANE!
Jak chceš, tak nechť se stane!
Ty jedině vládni a suď!
Pouze Ty naším Pánem buď!
Neb Ty jediný znáš vše a víš,
co životu prospívá a bere mu tíž!
Vždyť všechen život, země i nebe
prýští a pramení jedině z Tebe.
Jen jak Ty chceš, ó Pane,
tak nechť se vždy stane. –
Čekáme Tě, ó vládni nám.
Ty jediný – Pán sám!
47. BUĎ VŮLE TVÁ!
Co z milostí mi uštědříš,
to přijmu radostně z Tvých darů,
co mi z nich vůbec nesvěříš,
neprospělo by mému zdaru.
A co Ti musím navrátit,
toho se za hodna nepokladám,
před čím radíš se na pozoru mít,
toho již nikdy nepožádám!
Avšak vše, co je Tvým přáním,
jest pro mne svatým přikázáním –
co vyžaduješ s přísností,
to se zve trpkou nutností!
Ve službě Tobě ztvrdlé pěsti
jsou znakem nejvyššího štěstí,
jež řídí pohled vzhůru, pochod vpřed,
nikdy však ani krokem zpět!
48. ČEKÁME...
Pane, jak dlouho ještě bude nás trápit po Tobě žízeň?
Pane, jak ještě dlouho potrvá bez Tebe naše trýzeň?
Tvé zářivé Světlo nezříme, ono se skrývá.
Temnota hustá nás halí a ze všech stran nám kývá!
Jak ještě asi dobu dlouhou,
budem po Tobě zmírat marnou touhou?
My víme teď, že jsme Tě nehodní byli;
a že jsme málo Slovo Tvoje ctili!
Avšak nyní je všemu zabráněno!
Tvá milost skrytá je a Světlo uvězněno!
Ve světovém soudu vesmíru, stojíme sami –
čekáme na Tě, Pane (až se smiluješ) ó, smiluj se nad námi!
Ty přijdeš dolů v paprscích blesku a v bouři!
Kdy mukou lítostí se lidstvo svíjí, v údolí temném kouři;
ve zlatém Světle vkročíš pak opět v lidský svět –
a planoucí Tvůj zrak – zas uzřít budem smět –
Slovo Tvé zaslechne potom všech lidí sluch,
Slovo, jež dávno tak postrádá lidský duch
a milosti Lásky Tvé je doprovodí,
v jejíž záři se všechno znovuzrodí!
49. HORA!
Viz na zemi sídlo Boží!
Kol Slova – Pánova – tvoří strážný kruh
pásmo horských hřebenů;
čekajíc na hodinu,
v níž pokyne sám Bůh!
Zlo zde odhání větrů vání,
mizejí tu pozemská přání!
Nížiny se prudkým shonem plní,
davy lidstva se tam nepokojně vlní,
zatím co nad Horou tichounce, tak zticha
nebes krása dýchá!


Hore
 Profil  
 
 Predmet príspevku: Re: Hermann Wenng
PoslaťNapísal: Uto, 08. Apr 2014, 19:12 
Offline

Registrovaný: Sob, 05. Apr 2014, 11:38
Príspevky: 11
Básně 3.

50. POZNÁNÍ BOHA
Kdo HO pozná, ten neví, co je osamělost,
i kdyby kráčel pustinou nebo v pralese houští,
kdo o Něm ví, nepozná nikdy opuštěnost,
i kdyby bloudil dalekou, písečnou pouští!
Kdo HO pozná, bez pokrmu je syt,
při námaze a tíze nepocítí žízeň,
kdo o Něm ví, nemůže cestou zemdlen být,
i když mu odpočinku nedopřeje přízeň!
Kdo HO pozná, jde cestou jistě, bez tápání,
kdy měsíc, hvězdy nesvítí, hluboké noci tmou –
kdo o Něm ví, nalezne cestu bez hledání –
a nenechá se zastrašiti propastí temnotou!
51. MODLOSLUŽBA
Jaká pustá prázdnota z lidského žití zívá,
a pak mrtvá ubohost z jejích duší civí!
Ze všech jejích snah se pouze nízkost dívá,
- koupa, prodej - to jest chléb, jímž ducha svého živí!
Hledají věčně jen lidská mínění,
v nichž je vždy výdělek jedinou tužbou.
Veškerá záliba i jejich nejvyšší umění,
není ničím jiným, nežli modloslužbou!
52. VĚNOVÁNO DUŠI!
Duše – ach pohleď do prostoru ven!
Zda tvůj dech ještě najde čistý vzduch?
Všechno se jeví jako zmatený sen
a v hrobce pochován, leží spící duch!
Duše – ach hledej místo, pátrej po obydlí –
musíš se však dáti rychle ve spěch –
kde bys, se znavenými svými křídly,
nalezla tiché místečko pro oddech! –
Duše – ach čekej na červánky s jitra úsvitem!
Kdekoliv nyní hledáš, najdeš jen zloducha –
Vždyť v každém teplém koutku ukrytém,
dřepí jedině břicho, jako ropucha!
Duše – ach zůstaneš bez přístřeší, sama v noci –
zlobně odstrčena a do hloubi zraněna,
duše, jsi bez domova, bez klidu a bez pomoci,
všemi a ode všech zrazena! – zaprodána
53. STATKY
Co lítostí nad svými ztrátami zkusí,
- naříkají všichni neúnavně -
když je neúprosně odváděti musí
osudu tvrdému, jakožto trpké daně!
Zde zapálil blesk, ach, jaká škoda!
Jinde zaplavila pole povodeň.
Další zničila bouřlivá nepohoda,
potopil se vůz i celá slibná žeň!
A nejlepší z lidí, roní slzy jen,
o své půdy, které tak vysoko cení.
Oplakávají ztracené slávy sen,
nebo tak zvanou láskou, která láskou není.
Ztrátou statků až k pláči dojatí,
opouštějí svou pozemskou dráhu –
Jak as budou v záhrobí přijati,
strážemi temného prahu?
54. DUCHOVNÍ SVĚTLO
Žiješ-li za dne jasně a čistě,
schvátí tě brzy noc do svého klínu –
na nikoho dosud nikdy – zcela jistě –
pozemské slunce se nesmálo beze stínu.
Avšak až s posledním života rokem
slunce svit na zemi pro tebe zhasne,
pak vstoupíš tam, s planoucím okem,
kde září ducha světlo jasné!
55. VĚČNÉ...
Na zemi se často o tom básní,
dokonce i slovní půtka zazní,
jak lidé Věčné stáhnout dolů touží!
Cožkoli však lidská mysl zplodí,
vždy se jen pro pozemskost hodí –
proto se o Věčné, marnou snahou souží!
Všechny oslavné zpěvy a řeči
neznamenají však přece zcela nic!
Když tvé srdce při tom žalům země patří,
a pouze s pozemským myšlením se bratří,
nevystoupíš nikdy vzhůru –
Věčnému vstříc!
56. PODZIM
Na pastvině, planá růže krásy léta zbavená,
již jen keřík jalovce sám statečně se zelená.
Tmavým jehličím a borem kmitavá světla se honí.
Večerní záře líbá kraj a zlaté slzy roní;
vlas břízek bělavých proplétá hravě perlami
jež na snahu se lesknou matně do modravé tmy!
Člověče zkoumej, jaká as cena tvého působení je,
když na tě vbrzku mlhy vdechnou své bílé závoje?
57. ÚTĚCHA
Nezoufej srdce moje a buď klidné,
i když je doba temna hořce těžká –
vždyť za mračny svítí již zlatě Světlo vlídné!
Dosud nezvítězila nikdy nade dnem noc –
přináší zprávu o Světle, byť dlouho nad námi mešká
a nenávist proti lásce v ní bojuje o svou moc –
Láska a Světlo nezmizí, leč naplní tvé nitro!
Po noci nejhorší vzejde den, aniž vteřinu zmešká
a znovu se na tebe usměje radostné jitro!
58. NA VYSOKÉM KONI
Ač na koni vysokém sedíš člověče ubohý –
bylo by lépe kdybys, jako tvorové mnozí
sestoupil; neb tvojí staré herky nohy –
ti do budoucna nebezpečím hrozí!
Vysokým obloukem vyletíš ze sedla,
až kůň se splaší a z ruky vymkne se ti uzda!
Nemáš-li potom v skutku dobrá křídla,
budeš oklamán a odměnu ti dlužná
zůstane tvá jízda!
59. BOŽSKÉ KOLO
Kéž tvoje srdce po koruně vlády nikdy nezatouží,
a sehnut, nechť se jiný pod její tíhou plouží
jemuž ona královské pocty ráda a ochotně dává;
ty kráčej radostně žitím, jež netíží pozemská sláva!
Korunu, která právem jinému náleží,
můžeš si přisvojit jedině lupem a krádeží.
Boj se však obratu! Neb donutí tě Božské soukolí,
bys u daleké brány stál oslněn a podpírán, co žebrák
o holi!

60. SVATOST
Spása ti jen se svatostí kyne,
proto snaž se o ni ze všech sil!
Vše co nesvaté, bez požehnání hyne.
Posvátným jest celek, nesvatým však jeho díl! –
Z nesvatého pochází jen zlo a utrpení.
Není-li to zjevné? Po zlých činech následuje svár!
Žij tedy celku věčnému vykoupení –
a tvým údělem bude pak ve všem zdar!
61. HODINA
Ta chvíle přijde, kdy na břeh druhý duše tvoje přeletí
a oddáliti ji, zapírání se nezdaří!
Připrav se tedy k důstojnému přijetí
a pohleď hrdě jí do temných, do tváří.
Využij času podle věčného zákona
dle Slova Božího, tvůj čin nechť čistotou jen svítí,
tak stane se poslední pozemská hodina
pro tebe světlou branou do lepšího bytí.
62. MODLITBA
Před plochostí kéž nás Pane Tvoje milost chrání!
Bolest prospívá nám více nežli radosti!
Lidské srdce spěje k Tobě ve svém uzrávání
pouze drsnou a palčivou žalostí!
Před plochostí chraň nás Pane Tvoje ruka!
Pokud ještě boří naše snahy radost –
pokud o sebe sama prožíváme muka,
dotud nedospěla k Světlu naše zralost.
Pokud nejsme všeho úsilí prosti,
získat místo Tebe ještě jiné věci,
dotud nejme zralí ani hodní dosti,
státi se Tvojí nádhery dědiči!
63. MYŠLENKOVÉ FORMY
Vidíš-li formu slov, k nimž nenávist tě svádí
nebo lží hrůzně znetvořenou podobu
a zříš-li nízkých pomluv hnízdo hadí
svinuté v klubko, jak jedem naplněnou nádobu?
Zde poznáš závisti černé čelo ptačí
a chtivost, jež své drápy pevně zatíná?
Vzdálena jakékoliv zrůdy dračí,
tvá myšlenka se volná do výše upíná.
Nenávisti slovo prudké, jež vše drásá,
kéž ti nikdy nevyšlehne z úst!
Jedině Dobro, Pravda a Krása –
a LÁSKA, nechť mohou blízko tebe růst!


Hore
 Profil  
 
 Predmet príspevku: Re: Hermann Wenng
PoslaťNapísal: Uto, 08. Apr 2014, 19:12 
Offline

Registrovaný: Sob, 05. Apr 2014, 11:38
Príspevky: 11
Básně 4.

64. ČISTOTA
Do špíny se vším, co čisté je a lepé!
Proč mělo by se čisté jevit velkolepé,
když kolem všechno kalné jest a slepé!
Vždyť jinak zavládlo by bludné domnění,
že na Zemi jen čistota se ocení!
65. ROVNOST
Jeden (svá) záda dobrovolně hrbí,
jiný ohnut, pod jhem cizím trpí;
avšak oba stejně přesto,
jeví zevně totéž gesto:
záda, která se sama kloní;
druhá, jež teprve násilí skloní,
přitom přece oba potají
ve štěstí a v milost doufají!
66. ZVYK
Jak silou zvyku ode dne ke dni,
zdá se nám život býti tak všední!
Zázrak dechu, nádhera květů s každým jarem,
i síly moc, jež je Světla darem –
Jak máme spojit s naším bytím, co se kolem děje,
když naše vůle sama k temnotám spěje,
a zapomínáme v každém okamžiku,
že tomu, co nás blaží, nedali jsme vzniku?
Všechny zázraky nám (pouze) prchavé obrazy značí,
neb nechápem velikost Všemoci, která se v nich zračí!
67. PRAVDA A LEŽ
Pohleď, pro Pravdu teď nikde volného místa není!
Stále musí putovati, smutná, bez umdlení,
nikdo vstříc jí nevychází v ústretu!
Zato lež si pyšně chodí v hedvábí a v sametu!
Její řeč zní z vysoka a přece lichotí!
Vyhni se jí tedy, jak jen možno ti –
jinak její lstivý a úlisný žvást
zavede tě zrádně přímo nad propast!
68. VŠEOBECNOST
Jakmile se tvá osobnost probudí,
tu nebudeš již lidské společnosti vhod;
ona tě vbrzku od sebe zapudí,
jestliže neběžíš se všemi o závod!
Mé dítě milené, když zle se tobě daří,
tu radují se lidé nad tvou nesnází,
a každý myslí si, s posměškem na tváři,
že tvoje hloupé chování všechen zisk tobě zkazí.
Franků a dolarů spousta točí se a kutálí,
k čemu se ještě dlouho něco ptáti?
Každý spěchen kvapí, šílí, nikdo neotálí;
kdo jen si peňez nejvíce pro sebe uchvátí?
Což jiný, další života cíl
hledati ještě je třeba?
Co jiného přináší zisku větší díl
a větší krajíc chleba?
69. VÁLKA
Až po zuby ozbrojeni, stojí mužů zástupy,
nad nimi ztrnule trčí, ránou hrozí oštěpy!
Vysoko se klenou štíty, ve slunci se lesknouce,
mečů břitká ostří čnějí; divoce –
chystají se válečníci, chystají se do tance!
Rej krvavý chtějí tančit, jich trubka ryčně vříská,
zbraní vražedná ocel již zdaleka se blýská,
a ozdobné helmice se vyzývavě svítí!
Láska se již vůbec nesmí objeviti
tam, kde vztekem vře krev a se pění,
kde oči rudnou a temnou červení se mění,
tam, kde duchové pomsty bouří a soptí,
kde soud každou vinu v záhubu řídí,
tam, kde zmírající na kupách mrtvol chroptí
a kde očista soudu duchy třídí!
Žal jednou zasely, zas utrpění sklidí –
vražda znovu pouze vrahy umučí;
tak dlouho, až se hlavy všech lidí
před Pánem opět sklánět naučí!

70. LUNA
Dosud se měsíc třpytí v jitřní mlze,
jak jemný, průsvitný mráček na obloze,
sleduje však neradostně, bez potěšení,
pozemský ranní spěch a hemžení. –
Dívá se dolů a myslí sobě:
Že tak časné denní době
motory již neustále hrčí –
ke mně žel, nikdo z lidí nepozvedne oči!
Kdysi, za dávných časů přec bývalo lépe,
tu mnohé oko nezůstalo pro mne slepé –
stříbrných svých paprsků rozhodil jsem hrst,
bych pro ně takto postavil do říše Světla most!
Dnes nevěnují lidé však ničemu sluchu
nežli drnčení kol a strojů hlučnému ruchu!
Zdá se mi, že právě příliš dlouhá léta
osvětluji hlomoz, chvat a shon lidského světa!
71. DEŠTIVÁ OBLOHA
Když deštivá je obloha, tu mne to vábí ven!
Tehdy celý svět jeví se v něžný stesk zahalen.
Na blízku až v dálavy nedozírné
ozařuje všechno světlo mírné –
a všední šum a hluk se ztišil, zahanben.
Jakoby pokyn Stvořitelovy ruky
utlumil rušný kvap a nepokoj
a jakoby i všechnu tíhu zla ponořil pod závoj;
pak zvolal k nám: vy lidé, zadržte své závodění,
vždyť nevládne jen vaše vlastní chtění –
nad Zemí vznášejí se také moje mraky!

72. INTRODUKCE
Co nám báseň míní říci?
Nad hladkými oblázky pramen bublající,
v němž hra světel své reje tančí.
A: co ještě báseň značí?
Oko jezera, zasněné, které se s vánkem snoubí –
lekníny je hustě kol dokola vroubí.
A co nám báseň dále chce říci?
V měsíčním svitu louka dřímající.
Nebeská rosa dolů klesá.
Větrů šum v tmící se nádheře lesa.
A noci třpytná hlubina!
Vichřici ošlehaná skalní pustina,
z hořkého bolu stoupající vzdech –
a zlatá záře v zasněžených vrcholech,
vzdálená Země, na obloze přelud pouhý,
proputovaná cestami touhy.
73. GRÁL
Rozlehlé síně a sloupy čnějící v dalekém prostoru
staví dóm do Světla, vysoko nahoru –
Božská síla, plnící Grál
šíří se ve světla moudrosti sál!
Zářně se kopulí dolů hrouží
a ve vlnách dolů krouží –
v oblouku, jenž leskem daleko svítí,
proudí vše udržující bytí.
Všechno, co čisté, střeží Syn Boží,
se všemi, kteří Jemu slouží
a Jeho milostí není konce.
On klade své žehnající ruce
na vše, co se sklání v čistotě a v poslušnosti,
by nezhynulo, ale žilo do věčnosti!
74. POVOLANOST
Pane, prosím ke cti Tvé, nech mne tvořiti čistě
veledíla, která duch mi dává;
Ty, který všechno znáš, víš zcela jistě,
že neláká mne odměna, ani pozemská sláva!
Co od Tebe k nám dolů září čistě,
nechť čisté Tvojí svatosti se nazpět dává;
že nám to daruješ, je Tvoje vůle jistě,
by vzešlo lidem Světlo a Tobě čest a sláva!
75. SEN
Ano, byla´s to ty, již nedávno můj sen
mi ukázal kráčeti v zářivě jasný den,
že sotva zřel jsem obraz Tvůj, světlem obklopen.
Do zahrad věčných jako Světlo? Kde každý přeblažen
jít jsem tě spatřil – vůní a růží obrys zahalen
jiného nevím nic – rozplývala ses v lesku jen...
Tak jsi mi zmizela, zraku mému byl odveden
skvostně znějící hrou barev – pohled ten –
zanechav cit štěstí velkého, - nevysloven!
76. TOUHA
Pane, velká naše touha k Tobě zvedá ruce,
před Tvou velikostí skláněti se chce,
před moudrostí Tvou se koří naše srdce,
pyšné naše já se kloní hluboce.
Pane, prosíme Tě, ze všech ctností
nauč nás nejprve žíti v pokoře,
malicherné lidské ješitnosti
zabraň vstup a uzavři dveře!
Pane, slyš naše prosebné lkaní
milostí svou obdař naše úsilí,
snahám naším uděl požehnání,
bychom konečně jen Tobě patřili!
77. ZAHRADY
Báječné jsou zahrady, nikdo nezměří
v nich se bez zapomenutí a blahé putování,
jakmile věčnou nádheru jich zří,
zapomenuta je země žízeň, žalování!
Vždyť z pramenů, jež tu příští, pijete –
z nejčistšího života zdroje,
a Vaše mysl nejste pouze Vy – ne, chvějete
se jen ve věčné Vůli, Vaše boje
o jasnost jsou poznáním Boha odměněny!
Života zlaté plody Vám hoří
v křišťálovém loubí! Vůní obaleny
ze zářného stromu planoucí květy se noří!
A jako touha Vaše k nebi bouřila kdysi,
nahoře oblouk nad obloukem visí,
z nichž Světlo nyní staví vysoký dóm – vizte
chrám služby čisté,
a běh, kterým šla Vaše duše, duch
spojenými konci uzavřel se v kruh!
Ve Světle, z nějž vyšla jste kdys vyzářením,
kreslí se teď obraz vaším čistým chtěním
háje liliového a záhrad růžových –
dubového chrámu, v červáncích zlatových!
Zbožněním šumí vlny, pokryté pěnami
zvonící vznikání zní všemi sférami!
Vy odcházíte tam a zářně spolu – zníte
a krása vypučí, kde krokem svým prodlíte!

78. JARO
Jitra nádherná zoře,
duhových barev moře:
Pod ním omládlá země
vsála do sebe němě
plamen, jenž chví se a hárá
úsměvem nového jara!
Ze srdce odlétlo hoře,
v hluboké ve pokoře
klečí a dík vzdává tiše
vzhůru do nadhvězdné říše:
Neb celá země vzkvetla,
darem Božího Světla!
79. LÉTO
Sen jara v minulost se noří,
na obloze slunce žhavě hoří:
Pod ním šírá země chlebem voní,
když o kosu těžké klasy zvoní.
Pilné práce dobita je meta,
v blaženém úsměvu plného léta!
V dáli se vzdušné zámky boří
ve vesmíru nekonečném moři:
kde oblaka s větrem o závod se honí;
ve vděčném díku hlava se kloní,
jakmile ruka se k modlitbě sepla,
za Lásky dar Tepla!
80. VĚRNOST
Ó člověče, jsi v bezpečí, chováš-li věrnost v nitru,
věrnost, která se jasem svým rovná světlému jitru,
jitru, jaké do všech duší vyzařuje radost,
radost, jež svým zlatem zastře každou starost!
Věrnost, která tobě i mně vždy naději dává,
naději, jež třpytným „Přece“ na korouhvi mává!
Věrnost tobě i mně, všem skýtá svou ochranu,
ochrana pak novým cestám otevírá vždy bránu!
Lidský duch v ní dokázati může nejvyšší svou moc,
moc, před jakou zmizí smutek, v den se změní noc –
ať jsi čímkoliv utrpěl od mocností temna, vzhůru
věrnost povznese tě opět k nebeskému kůru!
Vždyť pouze věrnost je láska a s ní věčná jednota,
a bez lásky, bez věrnosti není vůbec života.
Nový svět povstane nyní pro tebe jen z věrnosti,
až svět starý zřítí se a zhyne v bolu – v žalosti!
81. MÁRIA
Písmen jen pět, mnoho však značí ctností,
jež v sobě dokonalost hostí. –
V čele jim láska matky kráčí,
za ní se skromnost a pokora zračí;
Čistotě věrné srdce píseň pěje,
v níž se hluboká vroucnost duše chvěje –
a půvab ženy doplňuje v krásu
zvuk měkkého hlasu: „Jsem děvečka Boží – Maria!“
82. PÍSNĚ BEZE SLOV!
Písně vzhůru k PÁNU letí,
písně, jež nemají slov –
harmonií lásku světí,
klepou na brány kov!
Najdou-li ji otevřenou,
jich zvuky nesou se výš –
až před stupni Božího trůnu
proniknou v nebeskou říš!
Tak rády by, ach, tolik chtějí
splynouti v tónech na věčnost,
v nichž jedno jsou, v sobě se chvějí
krása a vznešenost!
Modlitbou chtěly by zpívat do dáli –
modlitbu, jež v pokoře se sklání,
jich slova se však v mlčení halí,
pouze cit modlí se v jásotu, lkaní!
Písně letí vzhůru k PÁNU,
písně, jež neznají slov –
hledají věčnou nebes bránu
a klepou na zlatý kov!
83. KRÁLOVNA NEBES
Královny svaté, nebeské bytí
přeskvostnou vůni vesmír plní.
Její světlou postavou se třpytí
Božský paprsek a chvějně se vlní!
Závoj i šat utkán ze Světla mlhy,
zázrak, jenž zlatem se jiskří.
A letmý dotyk její nohy
květem pokryje luhy, jež zkypří!
Lilie kloní své lesklé kalichy
před Její líbeznou tváří –
a půvab její chůze něžný, tichý,
všemi nebesy září!
Nejčistší nám dala Syna Páně,
jenž nad mocí temnot je vítězem
a z Její jemně růžové dlaně
rozkvétá radostně celá zem!
84. ŽENĚ...
Vždy cítím Tvoji přítomnost,
jsem s Tebou vroucně spjat,
jinak by všechna má radost
odešla ze země spát!
Neteší mne květ, rostlina ni plod,
pak-li pro Tebe vše nekvetlo a neuzrálo,
matné to kalné světlo mi není vhod,
jestliže pro Tebe nežhnulo, nezaplálo!
A co duch mistrně vytváří,
co se ruce při všem díle podaří,
beze smyslu jest a prázdné se mi jeví,
jestliže se při tom, Tobě slunce neobjeví!
Pro mne ceny nemá, co nemůžeš milovati,
vše, čím jsme, co mám, chci Tobě věnovati!
Od Tebe zpět, vše se ke mně vrací,
mnohonásobný zisk věčný, jaký se víc neztrácí!
85. ZEMĚ
Nic nezůstane – po všem bude věta,
co se ti nabízí z tohoto světa...
Vždy buď si vědom, že´s na zemi jen host,
pak budeš volný a všeho lpění prost!
Podstatou věcí je -: ubohost zdání –
tvé požadavky prchavé jsou bubliny...
Ze všeho zůstane jenom tvé přání,
které tě stahuje... do hlubiny!
Po čem chceš sáhnout, to všechno mizí,
tvá ruka prázdná je – a ty jsi sám...
Co ze svých skvostů Zem ti nabízí,
to vše je šalba, pozlátko a klam!
Podstatou těles je: rozkladu proměna –
životem naplněn je pouze duch.
Nechť tedy šíří se jen jeho ozvěna,
již ovládá a řídí sám Pán a Bůh!
86. ZIMA
Podzim se rozloučil. – Umlkli ptáci,
občas i severák již zaburácí.
Země se v bílý příkrov sněhu halí
a ostrý mrazík ve všech údech pálí; -
na ledě nutno se chrániti pádu,
neb žezlo zimy uchvátilo vládu.
A dny se krátí – Svatá noc se blíží.
Z oblohy jasné třpytivé hvězdy zhlíží.
U krbu sejde se mládí i stáří,
radostným díkem zraky všech září,
že z věčného zdroje Boží milosti
čerpat smí dar Klidu a Moudrosti!
87. PÍSEŇ TRPASLÍKŮ
My malí trpaslíci, v lese i na vinici
v údolí a v pohoří, my jsme již prastaří.
Všechno jemné, tiché tvoření a tkaní
to je naše práce, je život náš vlastní.
Hlídači a strážci drobní u pokladů sídliště,
kováři, umělci malí, máme tajné bydliště.
Tu opět stojíme, myslí svou v pokoře
a beze změny zříme, ke Světlu na Hoře.
88. VE VZDUCHU
V souzvuku bouřně velikém,
my prochvíváme vesmírem
a naše prsty hrají jako na varhany,
na vodopád a na balvany.
Merkur, jako led chladně
nás pohání sám,
by rozvinout mohl zcela a plně,
Nejvyššího hněvu plán.
Mraku spousty kupíme do houfce,
pro naše hry a do tance,
necháme vesele jejich proudy,
skrápěti pozemské hroudy.
Staré horstvo se chví
po našem dotknutí,
tajnými záchvěvy,
jež vedou ke smrti.
Vrháme neúprosně život ve zničení,
neb smyslem poslední je doby
jen jeho zkrácení.
Bouříme a letíme, tvoříce volnou dráhu,
aby po dnu posledním,
rostlo vše z nového prahu.
89. „POSLEDNÍ DNOVÉ“
Krvavě vychází slunce nad zem Španělů!
Vražda, žhářství následuje zuřivce,
luza řve divoce a kupí v úzké ulice,
starý poklad, vyvlečený na hromady z kostelů.
Do nedávna uctívaná, drahá svátost leží
zlomena a poplivaná v kalném bahně,
kořistí jest syčícího, plazivého ohně,
nikdy se již nezaskví ke „Slávě Boží!“
Hoříce, hroutí se zdi kostelní, staré nemálo
klášterů přeruší své obvyklé mlčení,
tam, kde tančí davy svého děje šílení –
zcela maličké je, co až dosud velikým se zdálo.
V úzkosti prchají temní mniši i preláti,
jak práchnivý strom je moc jich zlomena,
jejich iluse o panství světa dosněna –
toť jsou žně, ty za každý čin přesně odplatí!
V duševní porobě, o Bohu z nich nikdo nevěděl,
svěřence své duchovně, těžce, pevně spoutali,
prázdné, duté byly chrámy, které stavěli,
teď tam posměch hlaholí, kde kdysi pláč utiskovaných zněl.
Kde upálilo kacíře – strašlivé světlo pochodní –
ve jménu Božím pokrytci zde láli,
za křivdy, nové požáry teď vzplály,
první to bouře církevní, není však poslední!


Hore
 Profil  
 
 Predmet príspevku: Re: Hermann Wenng
PoslaťNapísal: Uto, 08. Apr 2014, 22:41 
Offline

Registrovaný: Pia, 04. Apr 2014, 13:07
Príspevky: 26
Básne pána Hermana Wennga sú moje obľúbené. Veľmi pekne Vám ďakujem.
Tiež sa mne páčia obrázky pána Wennga. Obrázky pána Wennga sú veľmi názorné a poučné a vysvetľujúce duchovné deje vo stvorení presne také, aké naozaj sú.


Hore
 Profil  
 
 Predmet príspevku: Re: Hermann Wenng
PoslaťNapísal: Str, 09. Apr 2014, 08:19 
Offline

Registrovaný: Sob, 05. Apr 2014, 11:38
Príspevky: 11
Pan H.Wenng byl obdarovaný člověk.Nejen že kreslil nádherné obrazy,ale i tyto básně jsou překrásné. :)


Hore
 Profil  
 
 Predmet príspevku: Re: Hermann Wenng
PoslaťNapísal: Str, 09. Apr 2014, 18:11 
Offline

Registrovaný: Pia, 04. Apr 2014, 13:07
Príspevky: 26
Knight píše:
Pan H.Wenng byl obdarovaný člověk.Nejen že kreslil nádherné obrazy,ale i tyto básně jsou překrásné. :)
Áno. Lebo pán H.Wenng bol človek citu a ľudia citu sú vždy vysoko obdarovaní. :)


Hore
 Profil  
 
Zobraziť príspevky z predchádzajúceho:  Zoradiť podľa  
Vytvoriť novú tému Odpovedať na tému  [ Príspevkov: 7 ] 

Všetky časy sú v GMT + 1 hodina [ letný čas ]


Kto je on-line

Užívatelia prezerajúci fórum: Žiadny registrovaný užívateľ nie je prítomný a 1 hosť


Nemôžete zakladať nové témy v tomto fóre
Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre
Nemôžete upravovať svoje príspevky v tomto fóre
Nemôžete mazať svoje príspevky v tomto fóre
Nemôžete zasielať súbory v tomto fóre

Hľadať:
Skočiť na:  
cron
Powered by phpBB © Group, Style.